Zrovna šel kluk okolo a něco jsem mu povídal o letadýlkách. On na to. Já už stejně nikdy nic stavět nebudu. To jako už nebudeš modelařit? Ne, nemá to cenu. Je to jen ztráta času. Nic nefunguje jako dřív. Ošizené české palivo pomalu ani nehoří, motory nemaj kompresi, teda tu spodní, takže si nenasajou, napínací lak málo napíná, silonový monofil už nedělaj, ten polyester nebo co to je, ten po nalakování povoluje místo napnutí, škodlivé acetonové barvy už nedělaj, ty vodou ředitelný nekrejou a dříví po nich chlupatí. Letiště mizí, není kde létat, na každé volné louce v okolí postavili domky pro boháče, na soukromé pozemky se nesmí. A zanikl tu klub, nemodelaří tu nikdo, prostě nefunguje nic.. Nakonec připustil, že si půjde občas zalétat s nějakým kupovaným letadélkem z polystyrenu..

Proč je to škoda. Jsem poslední úřadující přeseda bývalého Bohnického modelářského klubu, kluk pak jeho letecké eso. Dodnes máme několik videokazet z klubového létání. Záznam z nich kvapem odchází, téměř už se na to nedá koukat. Před dvěma lety, když jsem je viděl naposled, tak jsem říkal. Snad na vícehlavém videu, snad tam by se to trochu zlepšilo a že bychom si to nechali zdigitalizovat na DVD. Sice by kvalita obrazu už nebyla nic moc, ale jako dokument u kterého bychm si zaslzeli nad vzpomínkou na lepší časy by to ušlo. Stále na to nemáme, kdo ví jestli by se z toho dalo po těch létech ještě něco vytáhnout.

Ono je to tak. Někdo je inteligentní, někdo hloupej, někdo umí, někdo má prachy na kameru a pořádné video. Kluk lítal jak pánbůh ale co se týče kamery, tu nám musel někdo půjčit a máme jen videopřehrávač se dvěma hlavama. Takže. Občas někdo něco natočil. Pokud mu to rodičenebo brácha nesmázli, tak to občas policajt zkopíroval na kazety. Kopírovat uměl asi tak jako létat. Většinu filmu tam i když to natáčel někdo cizí, tak většinu filmu tam vždycky zabral kluk. Jo, byli tam i jiní, také muměli letět. Ale ten rozruch, ty akrobatické figury, ty nízké průlety na plný plyn kolem nosu, okruhy na zádech kdy směrovkou čechrá přerostlou vojtěšku, kdy stojí na motor v silném větru na místě jak vrtulník a pro spestření občas zmizí za terenní vlnou aby se vzápětí opět vynořil, tak to dovedl jenom můj kluk.

Ale byli jsme jen taková lůza chudá. Video nemaj, auto nemaj, prachy nemaj.. Takže inteligentní policajt kopíroval a kopíroval.. Bohužel nikoliv z originálu, ale vyráběl kopii kopie kopie. Tu poslední nejméně kvalitní pak dostali Lebedíci. A to místo, kde kluk na plný plyn se šestapůlkovým akrobatem si prolétá těsně kolem nosu.. Tak to místo si dokola stále pouštěli znova a znova, až když nám tu kazetu dali, tak ten průlet už byl tak ohoblovanej, že už byl jen černobílej.. Jo, takoví to byli dodráčci. Konec konců, v hodnocení leteckého umění nebudu asi zcela nestraný, občas se i jinýmu něco povedlo, něco pěkného předvedl či postavil. Myslete si, že je to jen můj pocit že byl kluk mistr světa, to asi nebyl, ale mezi slepými jednooký..

A jací že to byli kamarádi? Poslední roky jsme létali na poli vojtěšky u silnice, na kraji sídliště. Na tom poli bul kus od kraje takovej dolík po sloupu vysokého napětí, co vedlo do betonárky na stavbu toho sídliště. Sídliště už stálo, sloup už tam nebyl, ani vojtěška, tam byli modeláři. Snažili jsme se, moc to tam nezdupat a být převážně v tom dolíku. Zamědělci když se tam náhodou objevili za účelem posekání vojtěšky, dělali že nás nevidí. To byly tenkrát časy. Na lítání jsme chodili pěšky, Bylo nás současně až pět ve vzduchu a chudák vojtěška. Na poli postávalo až padesát diváků, všude maminky s kočárky, pejskaři se svými miláčky, cyklisti, dětičky, milenci, Japonci, ivalidé s berlemi, důchodci.. Z jedné strany pole byla zahrádkářská kolonie. Pražáci se těšili, jak se tam v přírodě budou rejpat v hlíně a oni tam příšli modeláří se svými letadélky a hlavně decibely. Tak byly stížnosti, zejména na hluk.

Vzpomínám na jednu legrační babku. Přišla nás tam na pole seřvat, že tam nemáme co dělat. Zvuk našich letadélek je prý slyšet až k nim domů a vnouček si pak nechce dělat úkoly ale chce se jít ven koukat na letadýlka. Povídám. Paní, to je hezké co nám tady vyprávíte, ale pojďte nám to povídat semhle. Stojíte akorát v přistávací dráze a na přistání jde éro vážící dvě kila, vepředu kovovej motor, ať do vás nevrazí.. Aťsi. Schválně tady b udu stát, ať mně to praští, alespoň budete mít malér. No nezabili byste jí bábu? Jak jsme tam stáli v tom dolíku, létajíc před sebou směrem ku Praze, za zády jsme měli dvacet metrů vojtěšky, chodník, čtyřproudovou silnici s travnatým pruhem uprostřed, po silnici burácelo pět autobusových linek obsluhujícícj sídliště. Pak byl další chodník a za ním, pokud by jste se vydali směrem od nás, ne kolmo, ale na pětačtyřicet šikmo vpravo, tak tam za plotem, téměř ukryta v za třicetimetreovým pruhem zeleně a stromů, tam stála chata.

Nějakej pražák tam jezdil do Bohnic o víkendu rekreovat. Asi měl doma pěknou semetriku, když ho každou neděli hnala těch asi půldruhého kilometru k nám. Vrčení našich motórků prý poškozuje zdraví jeho paní. Byli s tim dost vytrvalí, nakonec jsem byl pozván na hygienickou stanici. Musíme činnosti zanechat, nebo si nechat provést hlukovou studii, zda neprodukujeme hluk v místě obytné zástavby zdraví nebezpečný. Objednal jsem na tu hlukovou studii firmu. Taky jsem ji z toho svého směšného platu hlídače Botanické zahrady zaplatil. Že by někdo přispěl, to ani náhodou, tak jsem to s inženýrskym ukecal na dvaapůl tisíce. Byl z toho docela nešťastnej, pokrylo to tak režii, ale co si veme na dědkovi.. No a kamarádi modeláři? Jeden nabíd dvě stovky, další dělali mrtvýho brouka. Byli natolik slušný, že přestali chodit létat aby je snad hanba nefackovala. Musel jsem jimto vymluvit. Jen ať přijdou. Kvůli pár korunám přeci nepřijdu o kamarády..

A jak dopadla ta studie? Vynikajícně. Měření prokázalo, že okolní hluk dopravy je natolik silný, že přírustek od letícího modelu letadla je neměřitelný. Naopak zrovna když se letadélko příblížilo, bylo naměřeno hluku nejméně. No ale nebyl by to stát a instituce, aby občana trochu nezregulovali. V místě kam chodíme létat, je sice hluku tolik, že ten od nás je ve srovnáním s ním nepatrný, ale každý hluk škodí. Hluk z potřebné dopravy nelze zastavit, ale hluk letadélek je shledán jako zbytečný a tudíž škodlivý. Nicméně. Povoluje se modelářům v uvedené lokalitě létat jednou týdně o víkendu. Takže pro nás se nezměnilo nic. Ve všední den tam stěžovatel nebyl, v sobotu jsme létali povolené létání. V neděli jsme byli připraveni říci, že to byl asi někdo jiný, náš modelářský klub co tu má povoleno létat je tu tento týden poprvé.

Už žádné pole na kraji sídliště není. Postavili tam ještě jedno sídliště pro majetnější. Jo zbyla ještě jedna louka o které se moc neví. Kdo ví, ví. Je to dobře občas se tam s někým potkat. Ale aby se nám tam nahrnula půlka Prahy, to né. S motorákama se tam kvůli lidem nemůže, ale s elektrama v pohodě. Čtyři modeláří umřeli, tři se odstěhovali, mladíci si našli slečny a teď je musí živit, děti sem vyhnal. Bez dotací, klubovny, pole na létání, v mým bytě z mého materiálu modelařit nebudou. Stát na to nemá, kde na to má vzít penzista. Letadla co se nevešla do sklípku stojí po koutech bytu, po skříních. Překračuju krabice s podvozky, vrtulemi, polotovary křídel, zbytky balzy. Nádherný zrestaurovaný akrobat stojí za dveřma v koutě pokoje. Křídlo zvlášť trup zvlášť, už to nikdy nepoletí. Chtělo by to alespoň sestavit a pověsit na zeď. Abych ho měl stále na očích a bylo mi to lito..

Od rána sleduji sílu větru, Ruzyně hlásí 5,7m/sec, to je na zálet příliš. Pak se ale obléknu, že půjdu do krámu nakoupit, kluk to vidí a odejde k sobě. Za chvíli je zpátky oblečenej a povídá tak jdeme lítat..

Tak tedy jo, kdo to s nim má vydržet. Za chvíli jsme na louce, nejdřív to jen klouznu bez motoru do trávy, žádné padání po křídle se nekoná, tak to hážu a kluk zapíná motor. Až po odhození, aby mne vrtule vzadu nesekla do ruky. Letadlo ochotně stoupá a skoro se nikam nenaklání. Vítr nárazově odhadem až 6m/sec s tím trochu cvičí, kluk za letu proti větru trochu trimama dovažuje a už to lítá. Mimo asi tří skoků s pomalým prvním letadýlkem co sotva letí, kluk vlastně několik let neletěl, tak se mu trochu klepou pastelky. Já bych se v tom větru asi posra..

Moc toho vidět není, video z foťáčku, 2x změnilo formát při střihu a ukládání, takže nic moc. Jeden let stačil. Pán co tam byl s kupovaným polystyrenovým Mustangem z 2. světový, sedal jak s vrtulníkem. Proti větru stál na místě a klesal. Jdeme domů. Jsem rád, protože kluk pravil: Tohle letadlo mně bude bavit..

Pár lidí tu u nás ještě modelaří, pár jich sem jezdí létat. Tedy házet polystyrenová bezmotorová samokřídla do větru na skále. Býval tu modelářský klub, bez vlastního letiště. Žádní závodníci a soutěžící, létali jsme jen tak pro radost. Tak kolem 8 - 10 dospělých a asi 50 dětí. Klubovnu jsme měli ve vile, určené k demolici. Ta demolice se nakonec nekonala, část starých Bohnic zůstala ušetřena. Při stavbě sídliště došly peníze, tak se nakonec nebouralo.

Pak přišel kapitalismus. Byli jsme vyzváni k vyklizení vily, bude se opravovat. Chvíli tam sídlila organisace SOS vesničky. Zřejmě něco pro sirotky a děcka státem rodičům odebraná. Žádné dítě tam jaktěživ nikdo neviděl, už dávno tam sídlí nějaká soukromá firma. Dělníci neměli na modelaření najednou čas, dopadlo to nakonec tak, že aby klub existoval, byli členové jeden táta se synem, jeden penzista a nějaká ta mrtvá duše do počtu. Stejně to nebylo k ničemu, dotace skončily a těch pár dětí chodilo lepit letadélka ke mně do předsíně paneláku. S mým nářadím a z mého materiálu. Tak jsem to rozpustil..

Postupem času jsme létali:

U stromu – tam nám postavili na polní cestu závoru, uzavírající přístup na soukromé pozemky.

U stodoly – tam vznikla zahrádkářská kolonie, tedy konec létání s motorovými letadly.

U statku – tak tam brání také ta závora a na ohrazené louce se prohánějí na koních šílenci z Bohnic v rámci hypoterapie

V Líbeznicích – tak tam postavili baráčky pro boháče

V Klecanech – bývalá vrtulníková základna, předtím Luftvafe. Tak tady bylo letiště kde se scházeli modeláři ze severu Prahy a okolí. Bylo jich tolik, že jste si moc nezalétali. Každý kmitočet k ovládání těch letadélek byl obsazen asi 5x. Už tam staví podnikatelské  baroko.

V Letňanech – dalo se létat, nyní je tam jen klubové letiště elektroletců

Na Podhájkách – Podhájská pole. Tak tady jsme téměř nerušeně létali asi 5 let, než nám tam postavili milionářské sídliště.

V Neratovicích – dalo se, později už nějak ne, cizí nejsou vítáni. Kdo ví co s letištěm bude. Na cizím pozemku, bez povolení..

Ještě jsme nebyli létat Na Točné. Letiště je částečně na cizím pozemku, aeroklub tam zřejmě skončí, modeláři bůh ví. Pan majitel Seznamu tam chce vybudovat letecké museum a jiné podobné atrakce, jako dětské hřiště, občerstvení a přistávací dráha bude pro opravdové piloty. Co odletí pryč, nebo přilétnou z dálky a sednou. Začátečníci co létají okruhy a učí se létat v blízkosti letiště tu nebudou. Rušili by nadměrným hlukem. A taky ta moderní létadla milionářů jsou mnohem tišší než ty klubové z totáče. Závory, zákazy, vstup jen pro členy klubu, svazu.. To jsme si vycinkali.

Zahodím asi 15 letadel, rozšlapu je, palivo naleju do hajzlíčku, asi devět motorů i s náhradními výbrusy rozmlátím kladivem na placičky. Nakoupím polystyren a elektrické motórky a budu lítat s pěnovejma letadlama kde mne napadne. Dokavad mne nevyženou rozezlení farmáři, myslivci, policajti, důchodci, cyklisti, pejskaři, kapitalisti, zahrádkáři, rybáři, úředníci, hygienici, energetici, z dopravy, či telekomunikací, zelení, modří, tramvajáci, místní modeláři a podobná chasa..