Kde končí jedno a začíná druhé? Z počátku jsem nevnímal že vůbec někde ležím, že jsou kolem mne nějací lidé. Měl jsem jen své děsivé příběhy jež jsem prožíval. Občas jsem se probral do jakési pseudoreality. Kdy jsem si trochu uvědomoval že ležím. Jinak se před mým zrakem zobrazovaly něco jako výsledky hledání vyhledávače. V každé řádce byla nějaká ikona, která naznačovala obsah. Vedle ní něco jako název, náznak obsahu.

Ve svém poblouzněném vědomí jsem si vybíral, co budu v dalším čase prožívat. Vzpomínám, kterak jsem listoval stránkami a zoufale se snažil ten počítač v mé hlavě přepnout. Moc se to nedařilo. Většinu času jsem byl letec v 1.světové válce. Sestřelený, v zajetí, mučený, vyslýchaný, oběť nelidských lékařských pokusů.. Já a kolegové, leželi jsme vedle sebe na postelích, napojeni na nějaké přístroje. Nevzpomínám si, že by na mne někdo promluvil, že bych mluvil já, jedl, nic. Jen ty protivné hadice z těla, nemohoucnost, těžké dýchání, jen těžko se mi dařilo, přerušit to utrpení zajatce a prožít nějakou lepší chvilku..

Později už jsem nebyl zajatý pilot, trochu jsem se přiblížil realitě. Buď to byla pravda, nebo jsem tam bláznil a zažíval něco co nebylo. Ležel jsem v neexistujících pokojích, kolem mne lidé co nejsou. Při tom jsou mi nějací povědomí. Ti na které jsem si zvykl jsem přestal vídat, přestěhovali mne jakoby do jiného patra. Změnil se strop nade mnou, časem, jsem se posunul blíže ke dveřím. Poblíž dveří visí na stěně povědomé hodiny. Na dveřích starý známý název kliniky. Přednosta, známý ruský profesor. Sestra je jeho dcera. Jinak skoro žádní pacienti. Jsem zcela v jejich moci. Ruská mafie. Už jsem tu kdysi ležel. Poznávám nábytek, názvy léků, pohledem ze dveří zahlédnu zeleň. Tam za dveřmi je svoboda. Návštěva nejde a nejde, vzpomínám si, že před lety se mi podařilo uniknout. Plánuji útěk. Už vím kde jsou hořlaviny, kde leží zapalovač. Bez násilí se to zřejmě neobejde..

Nesympatická sestra s pohledem domovnice pavlačového domu. Tu znám z dřívějška. A pak je tu ještě jedna z dřívějška. Ta krásná černovláska. Něco jsme spolu tenkrát měli.. Ta sestra nesympatická s tou kráskou se nějak nepohodly. Tak jí to teda vpálila. Že tu má na pokoji dávnýho milýho.. No, nějak velkou radost z toho ta moje kráska neměla. A co teprv její starej. Nikdy jsme se s Ivanem nesnášeli. Teď jsem si nebyl jist životem.

Ale tady je nějakej renonc. Když jsem tu byl naposled, byl jsem mladej rotmistr letectva. To už je tolik let, že to může být nanejvýš moje dcera. Že by má tehdejší zdejší známost nezůstala bez následků? Pak ošetřovali přednostně nějakého postřeleného Rusa. Ta má krásná černovlasá dcera dostala od nich za odměnu nějakého čistokrevného ruského psíka. Objevila se zčista jasna na pokoji v civilu v krátkých bílých šatečkách a já zapoměl dýchat.. Pravila: dobrý večer pane L.. a bezchybně mne oslovila mým pravým něměckým jménem, při jehož vyslovování češi většinou chybují. Jak víte kdo jsem? Vy toho ještě nevíte, pravila ta kráska. Odjeli s Ivanem pro psíka..Tak vám nevím. Byl jsem tam už někdy před tím, existuje vůbec ten pokoj z kterého je dveřmi vidět do zeleně, ti lidé tak povědomí, tak známí? Kdo ví. Tou dobou jsem nepoznával vlastního syna..

Pěkně přiblblá povídka, ale já to skutečně zažil a trápím se tím, co je pravda a co sen..