Dopsal jsem článek Píšu Ježíškovi, dopil kafe, nahrnul do sebe ranní porci prášků, slunce svítí, jdu ven. Jak to klame. Sluníčko svítí ale ledově fouká. Zapínám kabát a mizím v blízkém lesoparku. Z jeho okraje jsou pěkné výhledy na Prahu pode mnou. Ale nejde to fotit s tím co mám. Zimní slunko nízko, já na severu města koukám na Prahu jižně ode mne, tedy do slunce. Nic pěkného na displeji, samé duhové závoje jak to pere přímo do čočky, druhá ruka ve funkci sluneční clony nepomáhá, slunce je moc nízko. Jakpak by ne, zítra je prosinec..

Nacházím se zrovna u vchodu do pěstební zahrady, která nebývá veřejnosti přístupná. Ale já taky nejsem lecjaká veřejnost. Vyndavám mobil a volám finanční ředitelku botanické zahrady. Znám ji už nějakou tu desítku let, je to pěkná urostlá mladá dáma která nestárne, ale zraje s věkem jako víno. To je ta dáma, co nám s klukem během našeho jakoby podnikání ve správě nemovitostí dělala účetnictví. Ta co nás jednoho krásnýho dne vyrazila z botaniky během půl hodiny. Dostala to tenkrát od pana ředitele jako těžko splnitelnej úkol. Vyrazit Lebedovi otce a syna. Šlo to ztuha, otec invalida, syn se změněnou pracovní schopností, nesměli nás proto jen tak vyhodit. A milá paní tenkrát dělala nejen účetní, ale i osobní oddělení. Takže když jsem jednou přišel, že chceme z botaniky, za půl hodiny jsme byli pryč..

Paní, chci se podívat do pěstební, zásobní zahrady, no nahoru k Novákovi. Jsem zrovna u brány. Že by jste byla tak laskavá a brnkla tam, že jsem bývalý zaměstnanec, aby mi dovolili si to tam prohlédnout.. Zrovna dneska není komu zavolat, vedoucí tu dnes není. A nikdo už vás tam pane Lebeda nezná. To je paní ředitelko dobře. Kdo ví, zda by mne tam pustili, kdyby věděli že mne odtud ředitel vyrazil.. Mimochodem kdo čím zachází.. pan žeditel letěl po chvílí za mnou. Mé vzpomínky na práci v botanice jsou smíšené. Krásné prostředí, blbí lidé. Ti slušní, ti jsou pryč, pár jich zůstalo, leč neví nikdo dne ani hodiny..Tak když prý někoho potkám, tak že paní ředitelka o tom ví. Já se přes to s touhle legendou hlásím v místnosti zahradníků, jedno děvče říká, že si na mně vzpomíná. Jen ať prý nikam nespadnu.

Líná huba, holé neštěstí. Jsem tam, je tam krásně. Za tu dobu co jsem tam nebyl se to tam velmi změnilo. Přibylo mnoho nových skleníků. Bylo to krásné, zdržel jsem se tam dvě hodiny..

Pokračování..

Tady je to pokračování. Kytek už moc nebylo, ale ty mé milované jehličnany, těch tam bylo plno a hrály všemi barvami.

Trochu jsem se přecenil. Blbá jedna kytka žlutá. To musí růst zrovna u země? Sem si k ní kleknul a vyfotil. Ale pak jsem nemoh vstát, strávil jsem tam jako blbec na všech čtyřech snad dvě minuty. Než jsem nabral sil, jednou rukou se odrazil od země, druhou visíc na holi, no podařilo se, vstal jsem..

V části zvané Mexiko. Bývalý šéf této horní zahrady tak dlouho otužoval opuncie, to sou tyhle kaktusy, že mu tu nakonec přezimují.

Tyhle modrý kvítka, to je kouzlo přírody. Bojím se v jejich blízkosti dýchat, abych je snad nepoškodil..

Sbohem Botanická zahrado..

Vracím se na sídliště, jdu do krámu. Koupil jsem si tam trochu falešnýho humrovýho salátu k obědu, kilo masa na sekanou, šest kotlet a Beďánkovi kachnu. Já ji nejim, na mne je moc tučná, já si k ní vždy přihodim pro sebe kuřecí prso. No nekupte to klukovi, zvlášť když to bylo v akci zlevněné. Asi ptačí chřipka či slepičí mor..