Dopotácel jsem se po schodech do prvního patra, odemkl několik zámků bytu a jsem doma. Ta naše samospráva se zbláznila. Zateplujou barák, spravují odpady, stoupačky vody, výtahy. Bylo toho dost. Že nebylo dnes takové vedro, vypravil jsem se do nemocnice, podívat se na sestřičky, poděkovat, dát jim nějakou tu bonboniéru a trochu lepšího kafe. Autobus přijel bezbariérovej, do tramvaje to šlo hůř, chce to ještě nacvičit. Velká dálka to byla od tramvaje do špitálu..

No, už jsem tam. Nějaká téměř neoznačená vrata, vstup zakázán, prosím použijte zvonek. To bude vono, zvoním a po chvíli beru za vrata. Jdou trochu ztuha. Přibíhá sestřička. To nedělejte ručně, je to na elektriku, to by jste nám to rozbil. Kam jdete? Já? Za sestřičkama pozdravit, zamávat, poděkovat, jsem tady ležel, já jsem Lebeda..

To není možný! To jste vy? Jo, já. Takhle vypadá člověk v civilu, oholenej, ostříhanej, učesanej a s dorostlým knírem. To není možný.. Tvoří se kolem mne hlouček personálu. Černá kočka, už ji není dvacet, ale kus, povídá: Vy si na mne asi nepamatujete, ale já jsem vás nedávno převážela na plicní. Jak bych si mohl nepamatovat. Sice jste mne neošetřovala, ale vy tady tomu velíte. Jste něco jako vrchní sestra. Takovou pěknou ženskou si nemůžu nepamatovat..

Přivolávaj službu konající sestry ze sálu, předávám drobný dárek, nikdo nechce věřit že sem to já. Z oběda přichází ta co jsem jí řek, že je tam nejhezčí kluk. Jo, ta co mne utěšovala když jsem klesal na mysli a hladila mne po tváří. To není možný že jste to vy, to byl někdo úplně jinej, zarostlej, vy tak dobře vypadáte. No vidíte sestřičko, tak to už jsme dva, vy taky. Co kdybychom to dali dohromady? Ostatní sestry z toho maj prdču, jedna škodolibě praví. No vidíš a už máš ženicha..

Doprovodila mne až ke dveřím, tak tedy sbohem, už se asi neuvidíme. Proč, jen zas přijďte. Hladím jí po tváří, letmo se dotýkám její ruky a prchám. Ta milá holka to snad myslela vážně. Můj doktor tam dneska nebyl..