Pěkně drahej výlet. Pár drobností, cigára s sebou, oběd a večeře tam a tisícovka v háji. Další tisícovka v háji za benzín, 750 za nocleh.

Nakonec co by člověk čekal od Pepovejch příbuznejch. Nakonec to tak strašné nebylo, půl benzínu nám zaplatí Pepa, nocleh už nám zaplatil, nakonec se slevou, téměř za polovic. Takže nakonec jsem v tom penzionu nechal jen 240 korun za 3x řízek s bramborovým salátem a jedno pivo.

Pivo bylo studený, tak mne trochu bolí v krku, řízek jak domácí, u salátu bych se trochu zastavil. Asi existuje plno receptů na bramborový salát. Tenhleten se skládal z kostiček asi tak třicet stupnů celsia teplých brambor politých olejem a asi tak dvou kostiček kyselé okurky připadajících na jeden talíř.

Kluk jak je po encefalitidě, tak to řízení 4 hodiny nepřetržitě tam, bylo pro něj docela moc. Jak tak moc netrefím přes Pankrác na Benešov, nemáme rádi dálnice, vůbec né policajty z dálničního oddělení Mirošovice a v jižních Čechách už jsme takhle jednou byli, tak jsme to radši vzali na to Lipno přes Strakonice.

Sic je to o deset kilomerů delší, ale mimo ucpané Prahy, kterou jsme projížděli hodinu, to byla balada. Nikdo nás nezdržoval, nepřekážel ani se nás nepokoušel zabít. Naopak to nějaký zahraniční kamion vzal po odstavném pruhu, abychom ho mohli bezpečně předjet. Cesta se mi líbila, viděli jsme vzkvétající fabriky, jako Fezko, ČZ Strakonice, těžní věž uranovejch dolů i známý podnik na zpracování uranu Diamo.

Tam jsme přijeli docela utahaní, tak jsme si potřásli pravicí s tetou majitelkou penzionu a ubytovali se. Já jsem se natáh a sledoval Hvězdnou bránu a Volkrtexasrenžr. Kluci se byli projít. Pak jsme se jeli podívat na přehradu. Teda vodu jsme viděli málem z baráku a nějaká ta hráz po které vedla silnice byla co by kamenem dohodil. Ale to prý nejni žádná hráz přehrady, to je jen sypaná silnice přes jezero.

Celou cestu na Lipno i u přehrady jsem fotil jako vzteklej, jak to dopadlo, to vám povím nakonec. Zaparkovali jsme auto, kluk trochu čumákem nabral ceduli s mapou Lipenska na parkovišti a trochu to tam obešli. Zpátky to bylo trochu do kopce, tak jsem se uvelebil na poražených stromech a poslal mladíky pro auto. Jo, když jsme tam odjížděli, tak se nám jeden profesionál pokusil udělat z Fáčka kabriolet. A urazit nám za jízdy palici.

Při vyjíždění od penzionu na hlavní, přiřítil se do zatáčky z hlavní velkej nákladák. Zřejmě poslední fůra stromů na nedalekou pilu vojenských lesů, tak tam vlítnul snad padesátkou. Velké auto, velký chlap, volant jak zadní kolo od traktoru. Za volantem chlap jako hora, hubu od ucha k uchu, zřejmě se dobře bavil se závozníkem. Jede proti nám, cesta však prudce zatáčí, jeden strom je nějak na šikmo. Kluk strhne volant od náklaďáku, až se ocitnem vedle cesty na trávě.

Ale ta šikmá kláda zabírá celou silnici a já už vidím jak nám boří sloupek u čelního skla a dělá nám z autíčka kabriolet. Klukovi se tam podařilo rychle vrazit zpátečku a rychle před tím stromem před předním sklem couvat a ještě k tomu troubit. My vycouvali na postraní cestu nákladák nezměněnou rychlostí projel bránou pily.

Ten můj šílenej šofér to votočil a než moh vrátnej tý vojenský pily spusti závoru, vlítnul na tu pilu za náklaďákem. Tam na toho goliáše trochu řval, nakonec jsem se taky přidal. Ale co si na takovým hovadu nakonec vezmete, vždyť se přece nic nestalo.. Normálně by člověk kdyby viděl takový auto s rozměrným nákladem uhnul i zastavil. Ale on tam proti nám vylít z hlavní jak cukrář a kdyby se tu zpátečku nepodařilo tak rychle vrazit, tak jsme bez auta i bez hlavy.

Když se neshodli, kdo z nich je větší čůr.., tak jsme se sebrali a jeli bychom ven, nebýt duchapřítomného vrátného, který rychle spustil závoru a hrál mrtvýho brouka. Tak ho kluk trochu vytroubil. Vodněkud z hloubi vrátnice se ozvalo co tady děláte?! Kluk na to taky tak hlasitě. Ale byli jsme rozbít držku tomu hovadu co sem teď přivez ty stromy. Málem nás smet ze silnice a zabil. Závora se čile zvedla, abychom snad s tou nakládačkou nepokračovali i na bráně..

Vrátili jsme se od přehrady a po krátkém odpočinku jsme se vydali na podvečerní procházku. Trochu už jsme dostávali hlad a v jedné hospodě nabízeli svíčkovou se šlehačkou a brusinkama. Chvíli jsem odolával, ale když kluk našel na silnici 21 korun a byl ochoten se jima spolupodílet na úhradě věčeře tak jsem nakonec neodolal.

Krásná mladá číšnice se na nás vrhla, co že budeme pít. To je dobrý slečno, my se potom napijeme z jezera, my jsme rádi že jsme schrastili na večeři..

Knedlíky byly polystyrenový, ale přeci jen o fous lepší než dostanete v drahé restauraci matičky stověžaté. Maso bylo dobré a bylo ho dost. Omáčka barvou i chutí připomínala perník. Nějakou něco jako smetanu neviděla ani náhodou a chuťově byť zcela jiná, byla o trochu horší než ta za komančů v automatu. Kousek masa byl umazanej nějakou červenou marmeládou. Brusinkovou teda ani náhodou a celek byl diskrétně překryt kopečkem šlehačky ze spreje. Takové té co krávu neviděla. Z rostliného tuku, škrobu a možná trochy sušené syrovátky.

Podal jsem klukovi bankovku, on k tomu přidal nalezený drobný a zaplatil. Měli jsme to akorát. Slečna si neodpustila poznámku. Tak jste se na tu večeři složili. Jó milá slečno, co by jste chtěla od studenta, důchodce a vrátnýho. To ma sem původně ani nechtěli jít, ale když jsme ty drobný co jsme vám k tomu dali našli na silnici. Čuměla jak tele na nový vrata, možná jak kráva do lekárny..

Možná jsou v té vesničce i normální baráky, možná tam někde bydlí i slušní lidé. Ale jediná možnost jak se tam najíst je v některém penzionu. Možná, kdybychom si dali tu práci, že by jsme našli i barák kde není penzion ani hospoda. Kde neprodávají nástrahové rybičky, rybářské náčiní ani nepůjčují lodě. Co tam ale bezpěčně nemaj, to je normální krám s potravinama, nebo ceny pro lidi, místo cen pro západní turisty. Možná tam žijí slušní lidé, alespoň mne tam zdravili úplně cizí lidi, ale jakmile jsem se chtěl někde vyspat nebo najíst, tak jsem nabyl dojmu, že mne chtěj všichni vokrást..

Ráno jsem se vzbudil brzy a už v pět jsem se vypařil z baráku. Fotil jsem si vycházející slunce a prudkým větrem vzedmuté vlny jezera. Vcelku zbytečně, neboť mi klekl foťák. Přes klukův jsme část fotek zachránili, ale jen menší část. Mně to ukládá fotky dosložek podle datumu, klukovi páté přes deváté. Trochu jsme z té karty vydolovali ale klukův foťák ty složky jaksi nevidí..

Tak asi budu bez fotoaparátu. Domů jsme dojeli v pořádku, jen někde ještě v horách, když to byla samá serpentína a propadáky hore dole, tak nám auto přestalo brzdit a od pravé přední se nám valil bílý dým a bakelitový smrad. Trochu jsme to ochladili, trochu se v tom porejpali, trochu osmirkovali, už to zase brzdí.

Jen ta brzdová kapalina je asi nějaká starší, víc absorbované vody jak kvapaliny. A bržděním vzniká teplo, teplem z vody pára a pára je plyn. Zatím co kapalina je nestlačitelná, tak plyn pruží a brzdy pak nebrzdí.

Na pokraji Prahy jsme potkali souvislou někakilometrovou kolonu nehybných aut mířících z Prahy. V sobotu v jedenáct dopoledne. My jsme jeli plynule, jsme šťastně doma a nějaké fotky máme. Co nemáme jsou prachy a já nemám foťák. Bylo to krásný a bylo toho dost. Drobek fotek mám a kluk nafotil něco taky, tak až bude čas.. Fotky už jsou tu pod tímto článkem také, jen je srovnat je nad mé síly..