Takový moderní slovo. Chtějí po nás, abychom byli flexibilní. Abychom jeli pracovat kam nám řeknou, hodin kolik nám řeknou, náplň práce nám řeknou, přiběhli když písknou, ještě si nás budou půjčovat, jako kladivo nebo kleště. Prostě kterej kapitalista bude zrovna potřebovat. A odměna za práci? Suchý z nosu, v lepším případě lžíce marmelády. Tak si představují flexibilního pracovníka.

Co si pod pojmem flexibilita představuji já. Představuji si flexibilitu a přizpůsobivost těch jejich vypasenejch zadků. Jak budou pružit až se konečně vzpamatujem a nakopeme jim prlel.

Dělám práci která mne baví, vždycky bavila. Mám pro ni nadání, zřejmě to máme v rodě. Ne otec, ale děd ji také původně dělal a nikdy zcela nepřestal. Mohl bych být spokojen. Zkušenosti, nadšení, cit, psychologie, vše je marné. Jsem robot. Zatím teda ještě z části člověk, ale dálkově řízený.

Kontrolovaný kamerami, bezpečnostní agenturou, šéfy. Nesmím říkat zákazníkovi co vím, co by vedlo k jeho spokojenosti. Je stanoveno co mám říkat, co říkat nesmím, jak se mám chovat. Připadám si jak debil, chovám se jak debil, nejsem debil, jen se tak musím.. 

Z počátků kapitalismu u nás.

Prodával jsem v elektrozávodě. Zatím, co neumětelové prodávali baterie a žárovky, já dělal tržby. Hrál jsem si s elektronikou, ale vlastně se s ní seznamoval. Kolega, který se na mne lakýrníka díval svrchu, on má elektrotechnickou průmyslovku, tak ten prodával jedné dámě televizor a předváděl jeho obsluhu.

Předváděl a já jdouce okolo povídám: Proč to paní ukazuješ v angličtině, proč tam nezapneš češtinu. Udělal jsem cvak cvak a menu bylo česky. Paní se mohla poslat. Nebyl to zákazník ale kontrola z vedení..

Přišel šéf do práce a zírá. Kde jsou všechny ty televizory, ty krámy kterých jsme se nemohli zbavit?

Kde by. Jsou prodaný. Jak jsi to dokázal? Všechny kvalitní televizory jsem trošičku rozladil, ty šmejdy vyladil obrázek ostrej jak břitva a lidi brali jen je. Ale šéfe už je neberte, je to opravdu šmejd..

Přijede zákazník, vylejzá z auta za několik milionů. Předveďte mi támhleten televizor, ukazujíc na to nejdražší co máme. Na ten by jste pane neměl.. Tak si ten náfuka vzal dva. Šéf měl voči jak tenisáky..

Kazové zboží zaměstnancům firma prodávala za zlomek ceny. Kamarád potřeboval televizi. Žádnou kazovou jsme zrovna neměli, kdo by taky nějakou kazovou chtěl. Ucvak jsem drátek vedoucí k reproduktoru a povídám šéfe nejde zvuk..

Tak měl kamarád ode mne bezvadnou televizi za zlomek ceny.

Přišla nějaká ta navoněná bída. Abych jí tu lednici odvezl domů, je to prý za rohem. Ale paní já nemohu pryč, já tu musím prodávat. Šéf mne teda poslal, když je to za rohem..

Za rohem vyklopím lednici z vozíku. Už jsme za rohem.. To né, to ještě o kus dál. Milá paní. Říkala jste za rohem, jsme za rohem. A vůbec. Lékař mi zakázal tahat těžký věci. Zadarmo..

Vypadly z ní tři stovky, tak se jelo dál.

Ten kapitalismus už pozvolna začínal vystrkovat růžky. Nějaký poledne na oběd to né, to někdo dojde nakoupit a voběd to bude patnáct deka vlašskýho salátu a dvě housky. Hezky schovaný pod pultem, uždibovat když se nikdo nekouká. Tak jsme to šéfovi trochu osladili. Pane tu televizi jste si vybral dobře, to je kvalita, ale jděte vedle do Bílý Labutě, tam ji maj o pět set levnější. Žárovky. Předvedly se dvě co nesvítěj, třetí už nikdo vidět nechtěl. Tržba byla tak na svačinu..

Jak jsem ty televizory prodával, každé babičce se věnoval, předvedl, případně dovezl až do bytu a naladil, babičky si to řekly a chodily specielně za mnou. Tak šéf slyšel jak říkají: Já si počkám na támhle toho pana prodavače. Tak jsem prodával velké elektro, měl tržby jako bejk, zatím co kolegové prodávali baterie a žárovky za drobný. A jak to dopadlo? O to místo jsem přišel. Že mne to tak bavilo, že mi to tak šlo, poslali mne na školení na šicí stroje.. Taky jsem je někam poslal a tak mne vyrazili..

Prostě jsem se choval jako inteligent. Dnes jsem dálkově řízenej debil. Chovám se tak, jednaj tak se mnou, každej den na mne řvou. Při tom v životě neprodali ani krabičku sirek.

Zeptejte se mne jak mne to baví..

Hezká povídka že, ale není to pravda, neprodávám nic.

Jsem v důchodu.

Přišel kluk. Tatínku, já ti přeju všechno nejlepší k narozeninám. Mám tě rád.. Tak sis přeci jen vzpoměl. Kolik mi to prosim tě je? Šedesátosum. Tak vidíš ty bejku Puse, žádnejch devadesát. Že dobře vypadám. To dělá ta nová košile od vietnamce za stodvacet. To video, to nejni snadná věc. Dá to plno práce. Ulíznout si vlasy, aby nebylo vidět, že u holiče jsem byl před vánoci. Pak je to na milimetry. Najít pozadí, aby nebyly vidět loupající se tapety či nepořádek. Jen vyfotit blbej motorek. List papíru do tiskárny opřít o reproduktor vedle noteboka, na něj motor, přitáhnout dvě lampy, zmáčknout spoušť.

Tak to asi dopadne. Přijde seriál snímků jménem naše motory. Až se mi podaří ty motory umýt od zaschlého napáleněho ricinového oleje, později vystavit. Až budu mít umýt v čem. Ono to téměř nejde. Tak asi nejlepší je horká voda s práškem na praní. Naložit, potopit, vyčkat a pak drbat kartáčkem. Má to vadu. Jak jsou ty motorky z hliníkových slitin, ten žrout prášek na praní téměř nežere ten starý olej, ale trochu žere i ten hliník. Takže to dělá tmavé mapy z kysličníků.

Samozřejmě to chce pak vysušit a nakonzervovat. Už jsem to dlouho nedělal, ale myslím, že to dělá Tetragun. Takovej olej na zbraně se silikonem. Kápne se trochu do motoru a pak stačí strčit do vrtule. Motor se rozeběhne, zařve a je odvodněno. Bez připojeného žhavení svíčky, prostě jen tak..

Pak přijde na řadu seriál obrázků Naše letadla. S obrázky, příběhy z jejich historie. Musím je trochu oprášit, případně přitáhnout ze sklípku a vytvořit nějaké větší pozadí. Snad u toho nebudu brečet. Je v tom plno práce ze stavby, plno příběhů, vzpomínek na přátele. Kdybych měl zbytečných pár tisíc, nechám si zdigitalizovat dvě videokazety z létání našeho klubu. Dokavad je na nich ještě něco vidět. Snad to ještě půjde.

Jo to bývaly časy. Každý měsíc jsme nechali 15 stovek na střelnici, létat jsme chodili několikrát týdně, v létě v zimě, v hlubokém sněhu. Sestřihal a okomentoval bych z toho film. Nejlepší pilot je či byl, muj chlapeček. Já taky umím letět. Kluk je akrobat, letecké eso, já umim letět rovně.. I když. V čase největší mé slávy jsem kdesi v Hloubětíně přistával s těžkým, větším šestapůlkovýn érem, přistával na svahu, na kus gumy z běžícího pásu jakoby dráze. Jo, byl o malinko širší, asi z dolů, ale já si připadal že přistávám na letadlovou loď. To byl ten správnej adrenalín..

Buď vrazím peníze do bytu, oblečení, nebo letadélek. Jak dlouho mám tu svou jedinou radost ještě odkládat, jak dlouho tu ještě budu? Dva z těch co s námi chodili létat umřeli když jim bylo padesát. Na co čekat..

Nedostal jsem se na fotogalerii. Kvůli prý obrovskému přetížení. Už to tu jednou bylo. Obrovské přetížení trvající týden. Ve dne v noci. Já bych to spíš tipoval na útok zvenčí. Photobucket mám zpola zaplněn, tak si ho šetřím a hledám další. Takže obrázek co už tu někde je. Tohle letadélko Je staré snad 20 let. Nejméně dvakrát má přeražený trup. Chlapeček to poslepoval, dotmelil, uvnitř v zadní části trupu je vystláno skelným laminátem. Jak to éro bylo omlácené, ušpiněné, ulepené olejem, mnohokrát spravované , mnoho vrstev barev na povrchu.

Chlapeček to všechno obrousil, vytmelil, obrousil, nastříkal nové nátěry, zalétl. Teď stojí rozložené za dveřmi klukova pokoje na místě kam by člověk postavil tak smeták. Létat s motorákem není kde, poslední letiště o kterém vím je daleko, ač v Praze, potřebovali bychom terénní auto. Tam ještě chodí slušní modeláři, kteří nikomu nebrání ve vstupu a létání, navybírají vstupné, nemusíte být ve svazu atd. Ale už to letiště koupil majitel, ten který mi umožňuje psát k sobě tyto stránky. Takže tam končí aeroklub, modeláři - kdo ví. Jak to tedy je? Létat na elektriku se dá, zatím. Ale ten přechodna elektriku něco stojí a ta letadla jsou trochu lehčí a baterky, toť špička technologie která není zadarmo..